Chloe - Krvaví měsíc

„Když jsem byla člověkem, věřila jsem, že krev znamená život.

Teď vím, že je to jen pomalý způsob, jak zemřít.“

Na počátku nebylo ticho, ale dech - rychlý, roztřesený, lidský. Dívka jménem Chloe běžela uličkami města Elandor, zatímco kolem ní zněly zvony smrti. Mor se šířil jako temný déšť. Těla ležela na kamenných ulicích, oči prázdné, ústa rozevřená v němém křiku. Chloe byla lékařkou. Nebo alespoň tím, co z lékařky zbylo, když se celý svět změnil v hrob.

V rukou svírala ampuli, poslední naději. Směs krve, popela a bylin, kterou jí přinesli cizinci ze severu. Říkali, že to v sobě nese „sílu noci“. Říkali, že dokáže zahnat smrt.

Chloe nevěřila na temná kouzla. Ale když jí zemřela dcera v náručí, přestala věřit i na Boha.

Té noci usedla k lůžku posledního přeživšího. Mladého chlapce, který měl tvář plnou puchýřů a oči obrácené k nebi. Krev mu vytékala z nosu a úst, a s každým dechem mu duše klouzala dál od těla. Chloe sevřela ampuli a šeptla: „Je to jen krev. Nic víc. A přesto všechno, co nám zbylo.“

Rozbila sklo o stůl a hrot si zabodla do žíly. Krev kapala do poháru, mísila se s černou tekutinou a s prachem oltáře. Pak ji podala chlapci. Ten se napil. A ztuhl.

Na okamžik se zdálo, že se svět zastavil. Pak se chlapcovy oči otevřely, ne modré, ne hnědé, ale černé. A s výkřikem, který zněl jako trhání nebe, se mu kůže roztrhla a tělo zhroutilo.

Chloe padla na kolena. Jeho krev jí potřísnila ruce a zůstala žhnout.

První noc po proměně si pamatuje mlhavě. Pamatuje si bolest... tak čistou, že by ji mohla nazvat božskou. Pamatuje si žízeň... tak hlubokou, že by mohla pít vlastní slzy. A pamatuje si světlo svíčky, které se odráželo od čerstvé krve na jejích rtech.

Zabila bez úmyslu. První byl strážný, který ji chtěl zadržet. Druhý byl kněz, který se pokusil ji spálit. Třetí… byla její sestra.

Když si uvědomila, co udělala, spálila město. Nebo alespoň to, co z něj zbylo. Elandor shořel do základů a s ním i poslední zbytky její víry v lidství.

Dnes o ní lidé mluví šeptem. Říkají, že v ruinách severu bloudí žena, která nikdy nespí. Když spatříš v mlze rudé světlo, utíkej. To není svítání, ale její pohled.

Chloe tam žije obklopená tichými stíny. Zůstává krásná, ale mrtvá uvnitř. Každý den pro ni začíná i končí v prachu hříchu.

Někdy sedává na kamenném trůnu z popraskaného mramoru a dívá se na měsíční světlo, které se ztrácí v krví potřísněných zdech. V rukou drží přívěsek - stříbrný kříž, který kdysi nosila, když ještě věřila, že Bůh slyší prosby smrtelníků. Teď ho nosí jako posměch, symbol své zrady.

A když se někdo odváží vstoupit do jejího útočiště, přivítá ho šeptem, který zní jako pohlazení i hrozba zároveň:

„Víš, co je nejkrutější na věčnosti? Že ti dá dost času pochopit, že láska byla jen nemoc.“

Chloe nepije pro potěšení. Pije, aby zapomněla. A přesto s každou kapkou cítí, že se její duše dál vzdaluje.

Lidé jsou pro ni jen ozvěny bolesti, kterou kdysi sama cítila. Nenávidí jejich smích, protože jí připomíná hlas dítěte, které už nikdy neuslyší. Nenávidí jejich víru, protože kdysi věřila víc než oni. A nenávidí jejich krev.. protože v ní stále cítí život, o který sama přišla.

Někteří tvrdí, že Chloe je nestvůra. Jiní, že je oběť. Ona sama by se tomu jen usmála. Protože ví, že mezi těmito dvěma slovy není rozdíl.

A když se měsíc zbarví do ruda, její silueta se objeví na obzoru. Jako stín starého příběhu, který odmítá zemřít. V tu chvíli se zvedne vítr a světlo svící začne tančit .A ti, kdo ji spatří, slyší jediný šeptající hlas:

„Já jsem Krvavý Měsíc... a ty jsi další svítání, které zhasne.“